Jako první přišel na svět roku 1850 František Pavlů, pozdější brněnský secesní architekt a stavitel. Vyrůstal v Bořitově, v domku na okraji obce v čísle popisném osmdesát jedna. Roku 1878 se oženil s Marií Ptáčkovou z Bobrové. Mezitím také krátký čas pobýval v Tišnově.

Z Bořitova posléze odchází do Brna, kde nejprve pracuje jako pomocník na stavbách a kde později, koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let, vystuduje stavební průmyslovku. Odtud směřovaly jeho kroky na čas do císařské Vídně, aby zde získal potřebnou praxi a vstřebal nové trendy. Je tu přelom století a s ním i rozkvět nového architektonického slohu – secese.

Po návratu z metropole monarchie vycítil František Pavlů perspektivy secesního boomu v Brně a okamžitě začal podnikat. Lze jej charakterizovat jako příkladný grűnderský typ. Vedl přísný asketický život a pracoval i o svátcích. Zastával funkci architekta, projektanta i stavitele zároveň a jeho prvním dílem se brzy stal Pawluhof na tehdy ještě neexistujícím Konečného náměstí (Na Tivoli), původně vojenském cvičišti, kde měl i svoji projekční kancelář. V těsném sousedství zamýšleného náměstí postavil první cihelnu a v dolní části navazující ulice Čápkovy druhou. Sám odvezl velké množství zeminy a upravil terén budoucího náměstí, které tu pak v letech 1908 až 1914 realizoval. Jeho dílem jsou rovněž některé domy na Kotlářské. Podílel se na stavbě Justičního paláce na Rooseveltově a opravě starého, tedy Mahenova divadla tamtéž. Na rohu dnešní Drobného a Erbenovy vyprojektoval a postavil honosný Belveder a celé ulice nebo jejich části, jako Veveří či Jiráskovu. Na Palackého třídě je to elegantní, čistě secesní obytný dům, č.p. 84. Lze konstatovat, že v typickém užití ozdobných kovových secesních šlahounů a dalších rostlinných motivů můžeme na většině těchto staveb snadno rozpoznat jeho rukopis. Za stavbu sirotčince v Pisárkách si vysloužil řád Františka Josefa.

Profesní éra Františka Pavlů končí s rozpadem monarchie. Nedlouho předtím mu umírá žena, dosud neúnavný projektant a stavitel se postupně uzavírá do sebe a po čtyřech letech, roku 1922, v Brně umírá.

Jeho tvorba bývá historiky architektury označována jeho efektně secesionalistická, tu a tam se střídající s pozdním historismem nebarokního ražení, tedy s doznívající módou druhé poloviny 19. století, spočívající v napodobování předcházejících historických slohů.

Druhý významný rodák, Jaroslav Josef Sumbal, se na narodil v Bořitově 5.8.1890. Jeho otec Josef Sumbal byl řídícím učitelem obecní školy a zpočátku užíval byt ve školní budově. Posléze si nechala rodina postavit dům č.p. 179 v ulici ústící ke škole a kostelu. Jaroslav Josef vychodil obecnou školu v Bořitově a později navštěvoval gymnázium v Boskovicích, kde roku 1910 maturoval. Zapsal se na lékařskou fakultu Karlovy univerzity, odkud byl však těsně před závěrečnými zkouškami roku 1915 povolán na ruskou frontu.

V době, kdy se tvořily československé legie, byl zajat a vstoupil do nich. Absolvoval proslulou anabázi do Vladivostoku, odkud přes Japonsko a Cejlon dorazil až do Itálie, pravděpodobně do Janova. Domů se vrátil roku 1919 jako štábní kapitán čs. legií. Vzápětí absolvoval závěrečné zkoušky a ještě téhož roku promoval. Poté, co se oženil s dcerou lékaře Olgou Krejčí a bylo mu nabídnuto místo ve vojenské nemocnici, se mu ozval profesor Hynek, jenž potřeboval obsadit místo asistenta na právě zakládané Univerzitě Komenského v Bratislavě. Sumbal přijal. Jeho žena zde ale ještě téhož roku zemřela na sepsi a byla pohřbena v Bořitově.

Někdy před rokem 1926 absolvoval dvouletý studijní pobyt v Londýně zaměnřený na experimentální patologii srdce pod vedením profesora Lewise. Profesor Lewis byl zpočátku překvapen, že se stážista odvážil přijet bez předcházející domluvy, ale byl brzy potěšen jeho zájmem a schopnostmi. Po návratu pracoval Jaroslav Sumbal dále u univerzitního profesora Hynka, přednosty Propedeutické kliniky nemocí vnitřních, jako asistent. Na své stáži používal ke sledování činnosti srdce EKG a tento přístroj zavedl do klinické praxe v Bratislavě jako první v republice. Roku 1926 se habilitoval docentem interní medicíny a téhož roku se oženil s Annou Zátureckou, vnučkou Matůše Duly, signatáře Martinské deklarace z 30.října 1918.

Propedeutická klinika byla zřízena v rámci Univerzity Komenského v roce 1922 pod vedením prof. MUDr. Netouška. Dobré výsledky docenta Sumbala v pedagogické, odborné i vědecké činnosti (publikoval řadu prací, které vedly v roce 1930 k jeho jmenování mimořádným profesorem). Později byl dekretem Ministerstva školství roku 1932 ustanoven přednostou Propedeutické kliniky. Koncem roku 1936 pak prezident Beneš jmenoval MUDr. Sumbala řádným profesorem klinické propedeutiky.

Roku 1938 byl zvolen za děkana lékařské fakulty pro školní rok 1938-9, avšak v srpnu dostal těžký infarkt myokardu a z funkce odstoupil. Zůstal douhý čas upoután na lůžko, a proto po vzniku slovenské autonomie v říjnu 1938 a později po vzniku Slovenského štátu 14.3.1939 nebyl odsunut do českých zemí. Později mu byl pracovní poměr, také díky tomu, že jeho druhá žena byla Slovenka, pravidelně prodlužován.

U prof.Sumbala se v srpnu 1948 znovu prohloubila vážná srdeční choroba. Byl hospitalizován na své vlastní klinice, kde také 23.12.1948 ve věku padesáti osmi let zemřel. Po Vánocích byl pochován v Bořitově.

Dnes je však již patrné, že Sumbal svým myšlením a pojetím práce předstihl moderní kardiologii, která je až v poslední době zaměřena převážně funkčně, přibližně o šedesát let.

Stanislav Rolínek, narozený 9.února 1902 v Bořitově č.149, byl čtvrtým dítětem pivovarského dělníka a zemědělské dělnice. Po roce mu umírá otec a už tak bídné poměry rodiny se ještě zhoršují. Matku uživila rodinu jen s velkým úsilím a za jejího odříkání se Stanislav vyučil čalouníkem. Jako dělník pracoval v sousední Černé Hoře v nábytkářské továrně. Bylo mu právě dvaadvacet, když onemocněl souchotinami. Roku 1924 se léčil v plicním sanatoriu a po zlepšení zdravotního stavu pak opět přes rok pracoval v brněnské Božánkově továrně na nábytek. Pro nemoc však nakonec zaměstnání opouští.

Rolínek se od mládí živě zajímal o umění - maloval a posléze přešel k prvním sochařským pokusům. Mezi nimi můžeme zmínit polovypuklou plastiku dívčí tváře, kterou situoval do opuštěného pískovcového lomu na jižním úpatí kopce Velkého Chlumu. Lidé pracující na okolních polích se jeho počínání smáli, a tak se plaše stáhl na severní zalesněnou stranu, kde vytvořil v nadživotní velikosti sousoší s husitskými osobnostmi. Dílo vzbudilo v kraji poměrně velkou pozornost a psal o něm i regionální tisk i celorepublikové deníky, jako např. Národní osvobození. Rolínek však vytvořením husitského sousoší proti sobě pobudil bořitovského katolického děkana Mazala, který proti němu zahájil z kazatelny tažení. Vyzval místní mládež, aby s ním přerušila všechny styky a Rolínkovi byli dáni do místní klatby. Pozornost, kterou sousoší vyvolalo, přivedlo kunštátského starostu a podnikatele Františka Buriana na myšlenku vytvoření turistické atrakce pro Kunštátsko.

Mělo se jí nejprve stát Masarykovo sousoší společně se zahraničními legionáři na pomezí Rudky a Kunštátu, avšak návrh byl později změněn pouze na ztvárnění postavy prezidenta v charakteristickém postoji s kloboukem v ruce.

Jako jediný podklad pro zhotovení podoby obličeje mu posloužila poštovní známka přilepená na lešení. Socha měla být odhalena k desátému výročí vzniku republiky, což ovšem znamenalo pro Rolínka osmiměsíční termín, který se nutně podepsal na jeho zdraví. Po zhotovení měřilo dílo i podstavcem 14 m a patřilo tak k největším sochařským monumentům tehdejší Evropy. K soše od té doby mířily hromadné výpravy až do pádu republiky a vzniku protektorátu, kdy bylo nařízeno její zničení. Na záchranu sochy byl učiněn kuriózní pokus.

Postava byla celá obezděna a hlava obestavěna dřevěnou chatkou. Tento pokus však byl odhalen a následoval příkaz sochu zbořit i s ochranou konstrukcí. Druhý pokus o záchranu pětisettunové sochy byl podniknut formou jejího rozřezání a zakopání jednotlivých částí. V době heydrichiády byly ale opět na základě udání jednotlivé části objeveny a rozbity.

Vraťme se v čase zpět do první republiky. Nedočkavý uzenář a restauratér Burian již spřádal další plány a nechal do blízké skály razit umělou jeskyni, kterou měl strážit český lev v nadživotní velikosti, skutečně vytesaný ještě osobně Rolínkem. Vnitřek jeskyně měli pak vyplňovat blaničtí rytíři, do jejichž tvorby se horlivý mecenáš sám zapojil.

Rolínek se totiž v létě 1929 vrátil po pětileté přestávce do sanatoria, odkud v září nastoupil, vybaven stipendiem, na Akademii výtvarných umění v Praze.

Přestože mu chybělo předepsané vzdělání, bylo mu stipendium uděleno pro mimořádné nadání. Stal se žákem profesora Otakara Španiela, avšak po roce musel studium pro zhoršující se nemoc přerušit. Mezitím jej bombardovaly nadšené dopisy kunštátského podnikatele Buriana, který pokračoval v tesání rytířů. Po prohlídce laických výtvorů v jeskyni se Rolínek šokován vrátil do Bořitova, ale nakonec se přece jen nechal přemluvit alespoň k poopravení obličejů. Přestože po celý zbytek života své autorství rytířů právem popíral, stalo se příčinou jeho rozporného hodnocení a uškodilo Rolínkovu umístění v dějinách českého sochařství.

Jeho původním dílem v jeskyni se stala pouze tři a půl metru vysoká jezdecká socha, přesněji reliéf svatého Václava, ústřední postavy pověsti o blanických rytířích. Námět realizoval po čtyřměsíčním úsilí na podzim roku 1930. V místní kronice se píše, že když dodělával sv. Václava na koni, řekl: "Já dodělám sv. Václava a on dodělá mne."

V nezdravém prostředí se jeho nemoc zhoršila tak, že v únoru 1931 už trvale ulehl na lůžko a 11.července 1931 zemřel v rodném domku v Bořitově. Pochován byl na místním hřbitově. Ještě na jaře obdržel od Buriana pohlednici s jím osobně vytesanými rytíři - strážci jeskyně, které již však Rolínek při nejmenší vůli nemohl poopravit. (Jeho cenné olejové malby (Madony apod.) jsou majetkem mnohých bořitovských občanů. - pozn. z kroniky)